Po novorozenecké kampani, v níž dva kandidáty dělil půl milion voličů (při účasti 59%), nelze hovořit výběru prezidenta médii, jak vyhlásil Václav Klaus. Až povadnou hysterické povolební vášně ve stylu Mordor versus mírumilovné knížectví, je však nutné analyzovat roli velkých českých médií.

 

Bitevní atmosféra vyhecovala debatu do nesmyslně zjednodušené roviny – zdali mají média zůstat takzvaně objektivní (čti jen bezbarvě přinášet informace bez jejich interpretace) či mohou vyjádřit příklon k jednomu z kandidátů.

 

Nejdříve zrnka fakt:

 

  • Za jejich rozhodnutím nelze hledat záminku k veřejnému lynči, ani jej předceňovat, volby (tentokrát) skutečně rozhodlo jiné téma, než zamilování a naštvanost několika desítek pražských novinářů. Redakce však spolurozhodly však o šesti procentech, které do druhého kola dovezly Karla Schwarzenberga přes Jana Fischera, který týden před prvním kolem ještě působil jako jediný možný oponent Miloše Zemana. 

 

  • Erik Tabery správně připomíná, že nejčtennější tiskoviny jasné vymezení neformulovaly – každodenní Mladá fronta Dnes, Právo, Blesk, Aha!, a regionální Deníky nikoho veřejně nepodpořily. Doplňme, že Mladá fronta nepřímo podpořila Karla, když se opřela do Zemana kauzou Šlouf-Mrázek, ovšem kauzu Jakuba Klouzala a korupce na Schwarzenbergově ministerstvu cíleně ignorovala.

 

Zhruba jen polovina společnost si myslí, že byla média k oběma kandidátům před druhým kolem vyvážená, ke kritikům přímých doporučení redakcí se zajímavě přidal třeba Michal Komárek z Literárek.



Obhájci veřejných doporučení redakcí tvrdí, že se jedná o přirozenou praxi západních médií, kterou je vhodné v Česku zavést. Černobílá přítomnost většině redaktorů konvenujícího knížete a postrachu redakcí arcipekelníka Zemana vyhecoval šéfredaktory a vlastnické rady k jasné deklaraci.

 

Bojovat vs. vysvětlovat

 

Jistě, americký Fox News, MSNBC, či britský Guardian jsou široké veřejnosti svých zemí natvrdo známy jako zastánci svých ideových politických kořenů. Fox nikdy nepodpoří Obamu a ví to každý Američan, který umí přepnout televizní kanál či nadávat na Washington. Odpovězme si však na otázky:

 

  • Je si však většina čtenářů Lidových novin vědoma cíleně euroskeptické orientaci jejich redakce?
  • Je si většina čtenářů Respektu vědoma jeho liberálně středolevicového zaměření a pravidelném opisování agendy z Economistu?
  • Je si většina čtenářů Práva vědoma jeho obecně levicovějšího zaměření, či pravicové příchylnosti MF DNES?

 

Má odpověď je třikrát ne. Zásadním (a přirozeným) nedostatkem české společnosti po třiadvaceti letech svobody je slabé politické povědomí, které znamená, že si ve vlastní zemi pleteme role prezidenta a premiéra, ale též i díky živoucí zkušenosti dvou třetin obyvatelstva považujeme většinu informací z médií „za pravdu“.

 

Nerozlišují zdroje a konzervativně až naivně nefiltrují informace, jako povětšinou poslušní a loajální elektorát komunistů. A informace přeci rozhodují o tom, koho volíte.

 

Média proti debilizaci občanů

 

V tomto okamžiku mohou být vymezení se významných médií vhodným akcelerátorem politického vzdělávání české společnosti. Musí však probíhat pomalu, dlouhodobě a s dostatečnou mírou vysvětlování své vlastní role („jsme médium a toto je komentář, zatímco toto je zpravodajství"), tak samotných voleb a rolí kandidátů na konkrétní pozice. (Některé) redakce sídlící v Praze se totiž velmi rády nechají zatáhnout do vlastní kampaně, ať je proti Paroubkovi, za knížete, proti Zemanovi či za Havla.

 

Pokud si klíčová názorová média neuvědomí svou politickou vzdělávací roli a nezačnou na první místo svého poslání před volbami klást vysvětlování rolí aktérů v politickém a ústavním pořádku, bude současná debilizace voličstva pokračovat. Občané budou do zákonodárných sborů posílat zoufalé demagogy typu Tomio Okamury či Víta Bárty, kteří jim slíbí cokoliv, aniž by měli jakoukoliv šanci něco splnit. A ti pak skončí stejně zoufale, jako Radek John.

 

Zásadní přiznání - média politiky nezmění. Změní však jejich ornou půdu – voliče. Pokud se zaměří na erudici občanů v odpovídající formě (například za každým interpretačním článkem doplní krátký odstavec o normativních očekáváních od dané politické role), můžeme za několik kampaní mít volby, které nerozhodnou tak pudová témata, jako je iracionální strach v pohraničí či iluze řecké cesty.

 

 

Redakce žijící pro věci veřejné totiž nebudou muset jen křičet na lhajícího kandidáta a pak plakat nad neférovou rétorikou.

 

Pak si klidně rozdělme politický trh napevno a mějme jasně vymezená média, protože to většina obyvatel bude chápat. (Deník) Právo pro sociální demokracii, Lidovky pro ODS , Deník Referendum pro liberální část sociální demokracie, a tak dále.

 

Problém dnes není v médiích ani v politicích, nýbrž v politické neznalosti nás, voličů. Jestli chtějí šéfredaktoři něco udělat pro českou společnost, nesmí se nyní úzce připínat na konkrétní politické proudy, čímž vyvolají ještě silnější polarizaci a uvolní prostor pro populisty, kteří začnou díru na politickém trhu přirozeně zaplňovat.

 

Takže přátelé z Respektu, Lidovek, Hospodářek a všech pražských kaváren, začněte psát i pro Moravu. Jinak nás čekají opravdu divoké časy jednoduchých a rychlých řešení.

 

Nesouhlasíte se mnou? Nebo se někde v textu pletu? Napište mi to.


Poznámka: Grafy vycházejí z bleskového průzkumu, který zpracovala společnost HRP group s.r.o., dotazování proběhlo dne 28. ledna 2013. Průzkumu se zúčastnilo 446 osob, kteří volili v alespoň jednom kole prezidentské volby.